Nechci si hrát… ale proč vlastně?

Když máme fakt těžký den, to poslední, co chceme dělat, je si hrát. Což je naprosto pochopitelné. Důvodů, proč se rodinná hra vytrácí ze společně stráveného dne, je celá řada. Každý máme ten svůj, a každý se s ním vypořádáváme po svém. Zvláště pak v tomto hektickém čase. Sotva jsme s dětmi vydlabali dýně (a odbyli si tak „povinnou“ rodičovskou podzimní aktivitu), už nás stalkují první vánoční reklamy. O stromečcích a Mikuláších v supermarketech ani nemluvě…

Jsem úplně KO

Přepracovanost českých rodičů je bohužel těžkou realitou. Skoro polovina z nich není spokojená s tím, kolik času dětem věnuje, jak ukázal průzkum OECD už v roce 2018. Aktuálně společností rezonuje také téma zkrácených úvazků a flexibilnějších možností návratu do zaměstnání po rodičovské dovolené. Ačkoli je pro spoustu zaměstnavatelů diskriminace skoro až „sprosté slovo“, sladit práci s rodinou umožňuje jen hrstka elitních firem. Ať už pracujete mimo zdi vlastního domu nebo jste rodičem na plný úvazek, každodenní stres z nás systematicky vysává energii, kterou tolik potřebujeme pro aktivně strávený čas s našimi děti. Často se pak uchylujeme k pasivnějším aktivitám. Oblíbenou pohádku před spaním raději pustíme v televizi, než abychom ji přečetli. Dovolíme dítěti tablet, aby si hrálo chvíli samo. Nebo si jen sedneme vedle něj na koberec a až když s námi zatřepe, opravdu vnímáme jeho přítomnost.

Tatínek Ondra (jazykové krabice využívá déle než rok)

Kvůli náročné práci v korporátu doma hraním s holkami netrávím příliš času. Ale zjistil jsem, že krabice je zajímavý způsob, jak ho strávit trochu více společně. Nemám nijak předem stanovený čas, ale poslední dobou jsem si oblíbil hraní brzo ráno, jelikož menší dcera nás stejně vzbudí výrazně dříve, než bychom si s manželkou přáli. Kolikrát ji vezmu do obýváku, kde vyndáme „Bikaje“ (čti: Big Mike, oblíbený plyšák, který u Ondry doma mluví pravidelně anglicky, pozn. redakce) a jdeme si hrát. A vlastně i dělat rutinní aktivity. Nejdéle nám anglický prostor vydrží o víkendu, kdy si manželka a starší dcera rády přispí. Zpočátku jsem myslel, že bychom si hráli každý den třeba 15 minut, ale ukázalo se to jako vcelku ambiciózní, takže spíše praktikujeme delší úseky párkrát v týdnu, dle toho, jak to vyjde. Pokud je úsek dostatečně dlouhý, občas se i po uzavření krabice přistihnu, že reaguji na nějaké podněty spontánně anglicky.

Nemám na nic čas, ani moje děti

Nabitý program se netýká jen nás jakožto rodičů, ale stále častěji taky našich dětí. A to už od velmi útlého věku. Schválně se zamyslete nad tím, jaká byla vaše poslední odpověď kamarádce/kamarádovi na otázku, jestli spolu s vašimi dětmi někam nevyrazíte. „V pondělí máme plavání. Úterý zní fajn – ne promiň, starší dcera má kroužek… Ve středu chodíme do herničky, to nemůžu vynechat. Ve čtvrtek by to šlo, ale asi budu grogy po práci…“ Nemohlo to znít nějak podobně…? 🙂

Kroužkománie je všudypřítomná. Ale vždyť jde o společný čas rodiče s dítětem, nebo ne? Jste tam přece s ním. Zejména v předškolním věku. Jenže, když se nad tím zamyslíte… kdo tvoří program? Vy nebo lektor? Není tak vlastně udušena naše rodičovská iniciativa, protože se spoléháme na to, že to vymyslí někdo jiný za nás? Někdo, kdo to umí lépe, kdo pro mé dítě zajistí ten správný rozvoj…

Maminka Jana (jazykové krabice jsou u nich doma 8 měsíců)

„Jazykové krabice mě zezačátku zaujaly hlavně z profesního hlediska. Jakožto lektorka angličtiny jsem si pohrávala s myšlenkou mluvit na své dvě děti anglicky už od narození. To jsem ale záhy vzdala. Ukázalo se to jako velmi nepraktické a neefektivní, protože jsem v jakékoli emočně vypjaté situaci, ať už dobré nebo špatné, přepnula pro svoje pohodlí zpět do češtiny. Moc se mi líbila myšlenka anglicky mluvícího plyšového kamaráda, který přichází a odchází spolu s krabicí. Najednou to totiž nebyla moje „povinnost či odpovědnost“ mluvit na své děti anglicky, ale jeho. Děti si jej zamilovaly a pro mě se z výuky stala hra, což je nakonec mou největší motivací. Mnozí pokládají to, že angličtinu učím, za obrovskou výhodu. Ale opak je pravdou. Denně mluvím anglicky v průměru šest až sedm hodin, a i když mě práce neskutečně baví a naplňuje, jako každý padnu večer únavou a jediné co chci slyšet je čeština. Takže když na mě můj tříleťák ze školky naběhne s větou… „Duffy, vé á jú?“ – což je úvodní věta, kterou lákáme anglického plyšáka z krabice (Duffy je jméno plyšového pejska z krabice, pozn. redakce), rezonuje mi v hlavně myšlenka, že krabici zahrabu někam hodně hluboko, abych měla taky na chvíli svůj klid… Ale pak si uvědomím, jak je to vlastně hezké a praktické. Do ničeho je nenutím. Jsou to moje vlastní děti, které si určují čas, kdy si chtějí hrát anglicky. Bez rozvrhu hodin, nebo časového limitu. Je týden, kdy krabici vytáhneme ob den, jindy týden, kdy vůbec. A nemám z toho špatné svědomí. I přes časovou nepravidelnost vidím po půl roce neskutečné pokroky. Nejen v angličtině mých dětí, ale i ve společně stráveném čase a vlastní kreativitě. Hrajeme si. Vymýšlíme si příběhy. Tvoříme a vyrábíme věci společně.“

Prostě nejsem „hrací typ“

Pro některé rodiče může být hraní s malými dětmi obtížné, protože nevědí, jak na to. Mají pocit, že nedokážou své dítě zaujmout. Nebo si nejsou jistí, jak správně v různých herních situacích zareagovat. Často jim chybí i vlastní motivace. Na trhu je spousta edukativních hraček, nad jejichž výběrem strávíme hodiny času a mnohdy stojí majlant. O to víc demotivující je pak to, když si děti vezmou obyčejnou vařečku nebo barevnou mašličku, se kterou si svém fantazijním světě vyhrají celé hodiny. Bez návodu. Bez jediného prvku vzdělávání. Zkrátka jen proto, že chtějí…

Někdy se rodiče a děti nemohou sladit v tom, co je baví. Můžete mít aktivní dítě, které se rádo hrabe v hlíně nebo lítá do padnutí s míčem na zahradě. Zatímco vy jste klidný rodič, který preferuje kreativní a tvořivé činnosti. Každá forma společně stráveného času je cenná, ale zároveň se nemusíme nutně nutit do her, které pro nás nejsou přirozené. Hledejme namísto toho způsoby, které jsou autentické a příjemné pro obě strany.

Maminka Pavlína (začala s jazykovými krabicemi teprve nedávno):

„Jazykovou krabici znám od samého začátku a popravdě jsem ji dlouho zcela úmyslně přehlížela s tím, že je syn ještě malý a že to zkrátka není aktivita pro nás. Jsme raději venku, rýpeme se v záhonech… organizovaná činnost pro nás prostě není. Jednoho dne se to ve mně ale přepnulo a měla jsem nutkání to zkusit. Co to odstartovalo vlastně ani nevím. Možná že to byly synovy první anglické výkřiky, které pochytil z YouTube o autech… v ten moment jsem mu chtěla nabídnout méně tupou formu zábavy a vzdělávání :-). Vím jen, že jsem dobře udělala. Krabice je skvěle sestavená a každý si tam najde opravdu to své. Pokud máte roztříštěný mozek z milion aktivit kolem jako já (práce, miminko, dům atd.), tak vás příručka krásně navede ke společné hře, kterou nemusíte nijak vymýšlet, zkrátka se jen necháte vést. Nebudu lhát, stále je pro nás největší výzvou pravidelnost. V ošklivém počasí krabici věnujeme více času, proto dost spoléhám na podzim a zimu, kdy by nám mohla zachránit nejeden temný večer 🙂 Ale třeba je načase vzít maňáska ven, to jsme ještě neudělali… Některé hry se mnohdy prolínají s dalšími našimi běžnými činnostmi. Já jako dospělák na tom oceňuji skvělou formu zpracování a že je to prostě vizuálně krásné… A že se i vám rozšíří anglická slovní zásoba, tím jsem si jistá – víte třeba, co je spout?“

…A musí si vůbec se mnou aktivně hrát?

Někteří rodiče věří, že by si měly děti hrát samostatně a rozvíjet tím svou vlastní kreativitu a nezávislost. A tak se vědomě rozhodnou, že jim nebudou do hry zasahovat. Odborníci tvrdí, že mezi druhým a třetím rokem života by si už dítě mělo být schopno hrát samostatně. Řada psychologů zastává názor, že jde o mnohem důležitější dovednost než za jakou se obecně považuje. To ale neznamená, že máme své dítě zavřít do pokojíčku se slovy hrej si a nelez za mnou aspoň do oběda… I výuka dítěte k samostatné hře by měla probíhat v naší blízkosti. Zahrát si společně, čas od času se k němu vrátit, pochválit ho, nebo mu pomoct, když si samo neví rady.

Jiní se naopak cítí provinile, protože si myslí, že by měli dělat něco produktivnějšího než to, aby si spolu jen hráli. Tlak společnosti na dokonalého rodiče nás pronásleduje, kam se vrtneme. A přitom zapomínáme na to, že hra s dětmi je také důležitou součástí péče o ně.

Společná hra… nebo “jen“ společná zábava?

Hraní s dětmi má mnoho přínosů jak pro dítě, tak pro nás samotné. Společnou hrou posilujeme rodinné pouto, podporujeme rozvoj dítěte a sdílíme radostné chvíle. Tak co kdybychom každodenní shon s dětmi přeměnili ve společnou zábavu? A kdo ví, třeba se právě neřízené dětské hihňání stane tím správným spouštěčem vašeho společného hraní…

I my jsme byli dětmi, nezapomínejme na to!

Být dospělákem je někdy pěkná pruda. Přestaňme se neustále za něčím hnát, brát věci vážně a chovat se za všech okolností zodpovědně… Dovolme si zůstat dětmi. Aspoň na chvíli. Sedněme si k nim, pozorujme je, naslouchejme jim. Zavedou nás do svého světa fantazie, kde nic není nemožné. Může to být opravdu osvěžující… 🙂

Napsat komentář