Když báječnou knížku doprovodí dotek a zvuk, začnou se dít věci! Dítě si vezme předmět do ruky, zkoumá ho, ponoří se do děje a u toho poslouchá. Přesouvá postavičku po scéně, šeptá si něco pod nos, směje se… najednou si k angličtině buduje vztah, úplně jinak než z učebnice. A ty jen sedíš a žasneš. Občas něco prohodíš, a vůbec nevadí, že nedokonalou angličtinou. Protože máš po ruce rodiláka – bez plánování, bez dojíždění, bez potřeby uklidit. Stačí chvilka. Just play and hafFUN!❤️
Výzkumy tomu říkají narrative play. My v hafFUNu: „Hele, ono to fakt funguje!“
„Nevím, jak ty, ale ještě než jsem měla děti, tak jsem si myslela, že učit dítě cizí jazyk znamená: sednout si, otevřít knížku, opakovat slovíčka… a pak se divit, že dítě po dvou minutách zmizí stavět bunkr, krmit plyšáky a nebo že ho to prostě nebaví… Ale pak se stalo něco nenápadného. Vyrobila jsem filcové postavičky. Položila je k anglické knížce. A najednou jsem nebyla ta, co učí. Byla jsem jen máma, co si s dítětem přehrává příběh. A světe div se – angličtina se začala dít tak nějak sama,” popisuje svou zkušenost Simča, zakladatelka Jazykových krabic.
Malé děti se neučí tak jako my dospělí. Nepotřebují výklad ani tabulky, a ani nemají potřebu pokaždé odpovědět správně. Vystačí si s hrou a vlastní představivostí. Psycholog Lev Vygotsky už v roce 1978 popsal, že právě interakce s objekty motivuje děti k vyjadřování, rozšiřuje slovní zásobu a podporuje jejich sebevědomí při komunikaci.
Když dítě vidí postavičku, hýbe s ní a u toho slyší anglický výraz nebo větu, jeho mozek propojí obraz, pohyb a zvuk dohromady. Najednou to už pro něj není cizí slovíčko. Je to zážitek. Dává mu smysl a rozhodne se si ho „uložit”. Jde o tzv. multisenzorické učení. A když si pak příběh převypráví po svém? „Dog here… cat there… big bear!“ Nejde o opakování, ale o tvoření. A právě tehdy si jazyk opravdu osvojuje.
Děti s rekvizitami mluví víc. A nebojí se.
Možná to znáš. Zeptáš se: “What is this?” a dítě mlčí. Nebo odpoví tak tiše, že to slyší jen plyšák. Ale když mluví postavička, všechno je jinak. „The dog is hungry!“ „Bear is sleeping!“ „Oh no, where is the cat?“ Jedna z nejhezčích věcí, které s rekvizitami vznikají úplně samy, je převyprávění příběhu. Ne, že by dítě zopakovalo knížku slovo od slova. Vybere si postavičky, poskládá scénu, a začne po svém… baví ho pohybovat figurkami, interpretovat děj a vymýšlet vlastní dialogy. Jen si hraje, a při tom vypráví svůj vlastní příběh. Bez ohledu na chyby.
S role-play navíc roste i empatie. Když se dítě vžívá se do role postavy, rozvíjí svou schopnost chápat pocity druhých, což je základ pro bohatší komunikaci a spolupráci s ostatními.
Filc jako most mezi knížkou a hrou
Děti zpracovávají nové informace nejsnáze, když je mohou vidět, dotknout se jich a manipulovat s nimi. Filcové rekvizity dávají příběhu hmatatelnou podobu, aktivují mozek a podporují zapamatování si nových slov a pojmů.
Filc má jednu kouzelnou vlastnost: je klidný a nechává prostor fantazii. Filcová postavička není přehlcená detaily, „neříká“, jak se má hrát, ale dává dítěti svobodu. Nejde o učební pomůcku. Filcové rekvizity proměňují čtení v hru. Dítě si vezme anglický příběh, který slyšelo v knížce, a přenese si ho do svého světa.
Naše oživené knížky s filcovými rekvizitami kombinují příběh, hmat a hru. Děti chtějí víc mluvit, objevovat slova a vyprávět vlastní verze příběhu – a hlavně je to baví. Taková zkušenost se jim ukládá hluboko do paměti a přirozeně podporuje osvojování dalšího jazyka.
A angličtina? Nikdo nezačínal s jistotou. Jistota přišla hraním.
Určitě koukáš na anglické filmy a seriály, posloucháš zahraniční písničky, čteš příspěvky / sjíždíš videa svých oblíbených tvůrců na Instagramu a nebo prostě „jen” cestuješ. Angličtinu pilujeme v podstatě každý den. Jen si to často nepřipouštíme… Není to „školní angličtina” (ta o drilu, slovníčcích a přehledech gramatiky) – je to živá angličtina. Ta kterou si pouštíme večer k žehlení nebo v autě po cestě do práce. Ta, kterou si čteme na telefonu. A přesně na ní se dá stavět.
Jak nám stále častěji potvrzují další rodiče, děti nehodnotí naši gramatiku ani přízvuk. Jejich touha si hrát převáží naše obavy z nedokonalé angličtiny, a to dokonce i u babiček! „Taky jsem si myslela, že nejsem dost dobrá na to učit vlastní dítě. Pak jsem pochopila, že dítě nepotřebuje rodiče s perfektní angličtinou. Potřebuje rodiče, který chce,“ jak krásně vystihla jedna maminka.
A když zrovna něco nevíš? Prostě to řekni tak, jak si to myslíš. Anebo se nech vést. Online slovníky s výslovností v mobilu. Knížkami s QR kódy s nahrávkami. Anebo naší hafFUN příručkou…🐕 Můžete se něčemu přiučit společně. Nahrávka „oddře” to nejtěžší, a dítě bude bavit slyšet jiný hlas než rodiče. A když sem tam použiješ „nápovědu”? Ber to jako skvělou příležitost ukázat, že učení je proces, a že je úplně v pohodě něco nevědět hned.
Zkoušejte, pohybujte, vyprávějte… a sledujte, jak jazyk a fantazie rostou ruku v ruce!
Nejde o to učit víc. Nejde o to být dokonalý. Ale dát dětem prostor, aby si jazyk mohly prožít. Někdy k tomu stačí obyčejná knížka a pár filcových kamarádů… A možná zjistíš, že největší bariéra nebyla angličtina. Ale strach. A ten se při hře rozpouští překvapivě rychle.👌